Historický vývoj zahrad 2.díl

V minulém díle jsme si řekli něco o počátcích zahrad, v tomto pokračování si nastíníme jak to snimi šlo dál až do jejich dnešní podoby.

A co Evropa?

V Evropě se postupně začíná přecházet od řeckého umění, k duchovní realitě. Středověká zahrada je pojímána spíše hospodářsky a vzhled zde tudíž již nehraje takovou roli.

Vše co je jen pro okrasu či požitek, je v tomto období hříšné.

Zahrady jsou umisťovány převáždě u venkovských domů či ve stísněném prostoru městských stavení. Našli bychom v nich například léčivé a symbolické rostliny, zeleninu, ovocné stromy, bazénky, altánky a tolik oblíbené drnové lavičky.

Klášterní zahrady

Díky církvi, která měla značný vliv, dochází k největšímu rozvoji klášterních zahrad. Přičemž nápní některých řádů byly právě práce v těchto zahradách, nejčastěji zde byly pěstovány léčivé bylinky. Klášterní zahrady byly rozděleny na více funkčních celků a rozkládaly se uprostřed klášterních komplexů. Neodmyslitelnou součástí byl rajský dvůr neboli viridarium, ve kterém se pěstovaly okrasné rostliny, nejčastěji to byly růže a lilie.

Zahrady byly čtvrceny cestou a ve středu byla umístěna kašna či studna. Samostatnou zahradou byla nejčastěji zelinářská zahrada, zahrada léčivých rostlin, dále pak chmelnice, vinici nebo ovocný sad. Římská zahradní kultura se tak do jisté míry odrážela pouze v těchto klášterních zahradách.

Přechod k renesanci

Výrazné změny v zahradním umění přinesla renesance, kdy motivy křesťanství vytlačuje racionální přístup k umění a životu. Rozlohy měšťanských zahrad se rozšiřují, stavbu těžko přístupných hradů nahrazují zámky s prostornými zahradami a parky. 

Je zde kladen velký důraz na výtvarnou stránku a propojení mezi zahradou a zámkem. Když bychom si měli uvést některé prvky, je nutné zmínit pravidelné geometrické členění, živé ploty, záhon s ornamenty či stříhané bludiště a plotky. 

Baroko

V Baroku dochází ke snaze propojení zahrady s krajinou, proto se táhnou do dálky, až spolu postupně splynou. Jde o nevýznamější období tvůřčí činnosti v zahradní architektuře, je zde upevňován esteticý dojem. 

Klasicismus

Hlavní cesty jsou uspořádány do osmicípé hvězdy, ve Francii jsou vytvářeny tzv. pohledové mosty.

Od konce 18. století se tvorba zahrad odklání od pravidelných prvků a přechází se k volné přírodě.

Příchod romantismu

V zahradách jsou vytvářeny umělé zříceniny, jeskyně či poustevny. V Anglii jsou utvářeny hospodářské krajiny, kde se nachází pastviny a cesty s živými ploty.

Přírodní anglický styl se rošiřuje do celé Evropy, u nás je jeho příkladem třeba zahrada v Lednicko-valtickém areálu.

Nový styl secese

Rozvíjí se na přelomu 19. a 20. století v Evropě a severní Americe. Typické pro toto období byly složitě utvářené, plynulé křivky, ornamenty či lineárnost a asymetrie. Zahrady byly tvořeny velkými travnatými a vodními plochami. Pergoly, zahradní nábytek a zkrátka všechno vybavení má převážně bílou barvu.

Počátek 21. století

Formální styl je nahrazen spíše přirozeností a prvky volné přírody. Znakem těchto zahrad je asymetrie a abstrakce, dále jsou doplněny rozličnými geometrickými prvky a jemnými křivkami.

Kombinuje se písek s valouny, rostlinami a menšími vodními plochami. Postupně přichází postmodernismus, kde se všichni snaží o originalitu a hledání nových směrů.

Ve 21. století jsou využívány hodně prvky z čínského a japonského zahradního stylu.

Současné zahrady by měly být okouzlujícím prostředím k odpočinku, kde se bude člověk cítit dobře a kde se bude odrážet jeho osobnost. Fantazii se meze nekladou.

Okomentujte tento článek a podělte se zkušenostmi či fotkami z vaší zahrady v našem diskuzním fóru.

Pokud se vám článek líbí, podělte se o něj s přáteli na facebooku :)